Pepíček přišel z hodiny náboženství a maminka se ho ptala „O čem vám dnes vyprávěl pan farář?“. A Pepíček odpověděl: „Farář nám vyprávěl o odchodů Izraelitů z Egypta“. Maminka řekla: „Tak mi pověz, co sis zapamatoval“. A Pepíček vyprávěl: „Egypťané nechtěli Izraelity pustit a tak Mojžíš nařídil útok chemickými a biologickými zbraněmi. Nakonec je Egypťané pustili. Ale když byli Izraelité pryč, tak si to rozmysleli a egyptská tanková divize začala Izraelity pronásledovat. Mojžíš dovedl Izraelity k Rudému moři a izraelští ženisté postavili přes moře pontonový most. Izraelité přes něj se svou lehkou technikou bezpečně přešli. Pak na most vjely egyptské tanky. Most se pod jejich vahou zhroutil a všichni Egypťané se utopili v moři.“ Maminka se udiveně zeptala: „A to vám to farář vykládal fakt takhle?“ „Takhle přesně ne, ale tomu bys, mami, nevěřila“.
Příběh o odchodu Izraelitů z Egypta je zapsán v knize Exodus ve Starém Zákoně. A opravdu vypadá velice neuvěřitelně. Tak jak to tedy bylo? To už nikdy nezjistíme, ale můžeme se pokusit nastínit, jak to možná být mohlo.
Každý mytický příběh je utkán z mnoha příběhů a jejich částí. V žádném případě nejde o přepis záznamů z bezpečnostních kamer a odposlechů a ani o reportáž. Na začátku někdo vyprávěl u ohně, co zažil nebo co zažil někdo jiný z kmene. A příběh musel vypravěč trochu upravit, aby byl poutavý a měl správnou strukturu. Někdo jiný zase vyprávěl vymyšlený příběh pro zábavu a poučení. Host vyprávěl nějaký příběh svého kmene. A tyto příběhy se navzájem splétaly a méně úspěšné sloužily jako materiál pro rozvoj toho nejúspěšnějšího příběhu. Někdy se změnil hrdina, někdy místo, ale základ příběhu zůstal, byť původní událost už byla pozměněna. Časem se příběhy začaly zapisovat, a i po zápisu procházely různými redakcemi a dramatizací, někdy podle dávných příběhů vznikaly divadelní hry, jinde zase velké eposy. Náš příběh ze začátku tohoto textu je přesně takové vyprávění, kde od původní události ke konečné redakci uplynulo asi 600 – 1000 let.
Kde to bylo? Bylo to v Egyptě, ale ne u Rudého moře. V Bibli se to moře nazývá Rákosovým mořem. Rákosové moře nejspíš vůbec nebylo moře, ale označení pro rozsáhlé území delty Nilu. Dnes delta Nilu zabírá asi 23 000 km2. Tehdy šlo o ještě větší území, s větší vlhkostí, a bylo v něm mnohem více ramen, slepých ramen a mělkých jezer různé velikosti. A všude rostlo plno rákosí, které má výšku 2 až 4 metry. Prostě Rákosové moře. Vydat se přes něj mimo vyznačené cesty znamenalo vydat se do bludiště s mnoha vodními překážkami.
Kdy to bylo? Nejvíc by sedělo období 1200-1150 př.n.l. v době nazývané Kolaps pozdní doby bronzové (The Late Bronze Age Collapse). K podrobnostem se dostaneme v některém dalším článku, každopádně v té době došlo k ohromným přesunům lidí v celém východním Středomoří a nastalých válkách byla vyvrácena většina velkých měst a mnoho malých království náporem tzv. Mořských národů (Sea People). Egypt byl v té době velmi oslaben a možná se na jeho území odehrála i nějaká povstání.
Kdo byli ti, co přešli Rákosové moře? Podle Bible to byli Izraelité (potomci Jákobovi) vedení Mojžíšem. Dnes bývají dáváni do spojitosti s lidem Shasu, který byl dle egyptských záznamů v té době zahnán po potlačení povstání do delty Nilu = do Rákosového moře. Nejspíš to byli Izraelité i lidé jiného původu, možná i s nějakými válečníky z řad mořských národů a částečně možná i vzbouření Egypťané.
Egyptské jednotky byly silnější, a tak se tito uprchlíci museli vydat do Rákosového moře mimo hlavní cesty, aby ztížili egyptským vozům pronásledování. A cesta byla klikatá, jak se vyhýbali slepým ramenům a mělkým jezerům. Egypťané se blížili. A pak uprchlíci dorazili k rozsáhlému mělkému jezeru s průměrem asi 6 km, maximální hloubka 150 cm, což bylo broděním nezdolatelné. A náhle se to stalo. Přírodní děj, který je možno pozorovat zřídka i v dnešní době, přímo v deltě Nilu to popsal koncem 19. století jeden anglický důstojník. Začal vát silný vítr o rychlosti přes 100 km/h. A opřel se do této mělké vodní plochy, která před ním začala ustupovat, až ji vítr odfouknul k jedné straně. Cesta přes dno jezera byla volná. Dno bylo bahnité, místy možná trochu vody zbylo, ale pěší uprchlíci se vydali na druhou stranu. A běželi o život. Egypťané je spatřili, až když byli Izraelité dost daleko a vydali se na vozech přímo za nimi. Kola vozů se začala bořit, koně také a začali se plašit. Zadní řady najely do předních a v nastalém zmatku se mnoho vojáků octlo na zemi zavaleni vozem nebo koněm nebo spolubojovníkem, někteří se možná vydali na pěší pronásledování. V této chvíli se vítr utišil a voda se vrátila na své místo. K utopení vojáka klopýtajícího v blátě 150 cm stačilo. Těm na zemi ještě mnohem méně. Izraelité z druhého břehu nevěřícně sledovali, co se děje. Jasná byla jedna věc. Bůh udělal zázrak. Dokázal, že mu na jeho lidu záleží a že Mojžíš je pravý prorok. Pak se vydali směrem na východ ke Kanaánu (angl. Canaan). Této zemi dnes říkáme Palestina.
Tato vzpomínka se stala ústředním příběhem židovského národa, jeho národním tmelem. To bylo možná důvodem, proč se k Izraelitům v Kanaánu přidávali další a další. Bohové národů Kanaánu selhali – nezachránili je proti vpádu mořských národů. Ale Bůh Izraelitů – Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův – se osvědčil. Izraelité ovládli Kanaán na více než 1000 let.
Comments