Kvůli nestálé lásce jedné ženy se vedla desetiletá válka, kterou svět do té doby neviděl. Sláva několika hrdinů byla vykoupena smrtí mnoha mužů a znásilněním a zotročením mnoha žen. Město Trója, jehož hradby byly stavěny bohy, lehla popelem. A i mnohé vítěze čekalo neštěstí a zrada.
Tolik báje. Ve skutečnosti to bylo jinak. Pokusím se vykreslit jednu z možných rekonstrukcí.
Pokud platí „Za vším hledej ženu“, tak zde jen proto, že slovo „změna“ je ženského rodu. Mám na mysli klimatickou změnu, která začala koncem 13.století př.n.l. a byla nejpravděpodobnější příčinou kolapsu pozdní doby bronzové (The Late Bronze Age Collapse). V důsledku změny podnebí k mnohem většímu suchu pole méně rodila a studny vysychaly. A když byly prázdné sýpky v městském státě, tak se je město pokusilo naplnit loupežnou výpravou nebo přepadáváním obchodních lodí. Současně ze severu na jih putovaly celé kmeny hnané hladem, které neměly co ztratit. V nastalých válkách se některá města ubránila, mnohem víc jich padlo. V letech 1200-1150 př.n.l. byla vyvrácena většina velkých měst a mnoho malých království. Uprchlíci z dobytých měst či z rozprášených armád se přidávaly k jiným armádám a městům a někteří snad vytvořili ozbrojené tlupy, které se nechaly najímat jako žoldnéři k útoku i obraně.
Všichni bojovníci vyprávěli večer na hostinách a u ohňů přibarvené historky o hrdinství svém i kamarádů a především vždy o vítězstvích a ne porážkách. Do někoho se občas zakoukala něčí manželka a manžel svou uprchlou ženu a jejího milence pronásledoval, kam až dopadal jeho akční rádius – král pochopitelně mnohem dále než obyčejný chudák. Ale opravdová válka kvůli ženě nejspíš nevznikla.
Válka nemohla trvat deset let. Obléhající armáda získává zdroje pleněním okolí a nemůže pro kořist vyrážet do velké dálky. V době hladu by jakékoliv zásobování mateřským městem bylo nemožné a i v lepších dobách logisticky velice náročné a tedy neefektivní. Po delší době se v táboře obléhatelů začaly šířit nakažlivé nemoci a to byl vždy konec obléhání. Iliada zmiňuje mor v táboře Řeků a války se sousedy Tróje, ale o zásobování neříká nic. Dovedu si tedy představit maximálně rok.
Kdo byli útočníci: určitě Řekové, protože to v té oblasti byli všichni. Mykéňané to být nemohli, protože podle náletů byly mykénské paláce vyvráceny ještě před pádem Tróje (mám na mysli vrstvu VIIa, která spadá do kolapsu pozdní doby bronzové). Pravděpodobně šlo o nějakou směs armád několika měst a nájemných oddílů. Ti měli určitě po některých bitvách spory o kořist, jak nám líčí Iliada v epizodě o sporu Achillea s Agamemnónem.
Podle báje město padlo lstí, když si Trójané sami zbořili hradby, aby vtáhli do města dřevěného koně s ukrytými řeckými vojáky. Lidskou hloupost samozřejmě nelze podceňovat, ale představuji si jiný průběh, přestože z této doby tato taktika není doložena.
Útočníci při dobývání města museli zdolat vysoké hradby nebo bránu a současně čelili lukostřelbě obránců krytých hradbami. Proto postavili obléhací věž. Ze záznamů z pozdějších dob víme, že věž se stavěla dál od hradeb, kam se posléze přesouvala pomocí kol. Vojáci byli věží chráněni před střelbou a na vrcholku věže byli stejně vysoko jako obránci na hradbách. Obléhací věž měla často vpředu nástavbu v podobě hlavy nějakého zvířete. V očích, nozdrách a tlamě obludy se v noci zapaloval oheň, takže obránci v noci mohli mít pocit, že se k nim blíží strašlivý netvor chrlící oheň. To je mnohem lepší vysvětlení obřího koně, který skrýval řecké vojáky. Podle báje měli ve městě spojence – Helenu, která po smrti Parida již nebyla před Trójany zcela v bezpečí. Pokud někdo obléhatelům otevřel bránu, zatímco obránci byli zaměstnáni bojem s vojáky z obléhací věže, tak měli útočníci volnou cestu do města a královského paláce. Nedá se ani vyloučit, že šlo o překvapivý útok v noci po nějaké oslavě, kterému možná předcházel zdánlivý odjezd obléhatelů.
Trója nakonec padla a vítězové se rozjeli do svých domovů s kořistí. Tak to bylo u dobytí každého města. Kdo se vrátil domů po delší době, mohl být nepříjemně překvapen, že manželka má milence. Agamemnóna po návratu nečekala sláva, ale smrt z rukou jeho vlastní ženy a jejího milence.
Někteří vojáci se vraceli domů dlouho, jejich lodi ztroskotaly a na různých ostrovech a přístavech museli čelit nebezpečí. Z některých válečných veteránů se stali tuláci, kteří za jídlo a pití vyprávěli různé neuvěřitelné historky z válek a ze svého putování. To bylo zřejmě předlohou k Odysseovu vyprávění u stolu krále Faiakie. Podle báje se Odysseus vrátil po dvaceti letech domů nikým nepoznán, šlechtici drancovali jeho majetek a ucházeli se o jeho ženu a jeho již dospělý syn byl v nebezpečí. Autor báje nechal Odyssea nad ženichy zvítězit. Kdoví, jak takové příběhy končily ve skutečnosti.
Comments